Vítězné příběhy


Rádi bychom poděkovali všem, kteří nám zaslali své příběhy související s městskou veřejnou dopravou.

Na těchto stránkách jsme zveřejnili 10 nejlepších příběhů.  Autoři všech zveřejněných příběhů od nás obdrželi věcné ceny.

 

 

1.místo -  Černí pasažéři   (Ing. Leoš Vyskočil, Plzeň)

 


Tenhle příběh je dnes již historií. Ale přeci jenom souvisí s tématem černých pasažérů, i když jeho hlavní postava v tom jela úplně nevinně.

Stalo se to v době, kdy byly v prostředcích městské dopravy v Plzni zavedeny strojky na označování jízdenek. Věc nová, pro hodně lidí neznámá a překvapivá.  Příběh se odehrál v tramvaji číslo 2 cestou ze Skvrňan. Na zastávce u Centrálního autobusového nádraží nastoupila dvojice, kterou tvořila stařenka venkovského vzhledu s proutěným košem v ruce a muž pozdně středního věku s naditou taškou, zřejmě její syn. Evidentně nepatřili k pravidelným cestujícím městské hromadné dopravy. Stařenka se ihned posadila a muž se s peněženkou v ruce rozhlížel po tramvaji. Pak ji několikrát prošel sem a tam. V obličeji měl udivený nechápající výraz, neboť chtěl uhradit jízdné, ale nevěděl jak. Pak se tramvají rozhlehl hluboký hlas: „U dveří, ta žlutá mašinka!“ Pánovi se rozjasnila tvář. Přistoupil k označovacímu strojku a s úlevou do něj vhodil dvě mince. Spokojeně si přisedl k mamince. Celá tramvaj nevěřícně zírala, někdo se tiše smál, ale nikdo nepronesl ani hlásku. Pán s maminkou vystoupil u vlakového nádraží a dodnes neví, že nejenže zablokoval strojek na označování jízdenek, ale že oba byli vlastně černými pasažéry. Ale asi ani jeden v tomto případě nemusí mít „černý svědomí“…

 

 

2.místo - Tramvajový omyl (Bedřich Vondráček, Plzeň)

 

 

 

Jednoho letního dne jsem čekal na náměstí Republiky na tramvaj číslo 2. Když tramvaj přijela, nastoupil jsem do ní a jelikož nebylo žádné volné místo k sezení, tak jsem se chytl první tyče, kterou jsem uviděl. Cestou jsem přemýšlel, jestli stihnu vlak domů, jelikož jsem v té době ještě nebydlel v Plzni. Na další zastávce jsme byli cobydup.  Najednou mě upoutal čísi hlas, který říkal: "Prosím Vás, já vystupuju, pustil byste tu tyč." S úsměvem jsem se rozhlížel kolem sebe, na koho pán mluví a co má pustit. "Prosím Vás, pusťte tu tyč!!!", ozvalo se opět. Předtím jsem výzvě nevěnoval pozornost, ale nyní mě to už začalo zajímat. Rozhlídl jsem se znovu a pozorněji a uviděl jsem, že pán, co sedí pode mnou kouká přímo na mě. Pozorněji jsem si prohlídl tyč, které jsem se držel a zjistil jsem, že jsem se nechytil tyče v tramvaji, ale záclonové tyče, kterou si pán vezl. V tu chvíli tramvaj propukla v hlasitý smích, bohužel na můj účet. Tyče jsem se pustil a pánovi se omluvil. Pánovi se nakonec vystoupit podařilo. Vše nakonec dopadlo dobře a i já svůj vlak stihl.

 

 

 

3.místo –  Černý svědomí  (Alena Řezáčová, Plze)

 

  
Jsem již seniorka v pokročilém věku, ale stále ještě platím poloviční jízdné. Nabíjím si Plzeňskou kartu nepravidelně, podle toho, kolik mám právě v peněžence peněz. Někdy si předplatím jízdné na půl roku, jindy na dva nebo tři měsíce. Bez jízdenky jsem nikdy nejezdila, vždycky jsem považovala chycení revizorem za strašnou ostudu. Letos na konci května jsem jela trolejbusem č. 16 a viděla, jak na druhém konci vozu nastoupil v Šumavské ulici revizor. Se zájmem jsem ho sledovala. Byl to starší pán, kontroloval pomalu. Hned ale objevil prvního hříšníka, kterým byl mladík, sedící u dveří. Mladík neměl peníze, tak předložil revizorovi občanský průkaz a než si revizor vše zapsal, dojeli jsme k zastávce Stavební stroje. Revizor šel pomalu dál a uprostřed vozu byla maminka s kočárkem, která mu předložila zřejmě neplatný lístek. Chvíli se dohadovali, ale nakonec uznala svou chybu a podala revizorovi občanský průkaz. Než se vše vyřídilo, přijížděli jsme k Zábělské ulici. To již přistoupil revizor ke mně. Podala jsem mu s klidem svou Plzeňskou kartu, protože nikdy nemám černý svědomí. Byla jsem pevně přesvědčená, že mám předplacené jízdné do konce července. Jaké bylo mé překvapení, když mi revizor sdělil, že nemám kartu dobitou. Nevěřila jsem mu to. Prokázala jsem se občanským průkazem a jela do kanceláře Dopravních podniků, abych zjistila, kde se stala chyba. Tam mi ukázali přesný časový přehled mých dobíjení Plzeňské karty, a já jim dala za pravdu, že na vině je jen a jen moje skléroza. Skléroza je horší než černý svědomí. Kdybych měla tenkrát černý svědomí, mohla jsem v klidu na kterékoliv z pěti zastávek beztrestně vystoupit. Za sklérozu jsem zaplatila 600,-Kč. Byla to moje první a pevně věřím, že i poslední pokuta.

 

 
Další vybrané příběhy:

 

 

 

Bohumila Pytelková, Plzeň

 

 

 

 

 

Všechno to začalo návštěvou u známých. Oslava narozenin se protáhla a tak jsme v časných ranních hodinách šli na první tramvaj. Na lochotínské zastávce u Plzeňky už stál jeden pán. Společně koukáme, že se něco děje na konečné stanici. Blikal tam maják, občas se ozval nějaký výkřik.

 

 

Nicméně tramvaj přijela a my nastoupili. Na zastávce U Družby přistoupili asi tři zaměstnanci dopravních podniků a něco řidiči celkem rozhořčeně vykládali. Potom šel jeden z nich dozadu do vozu a ukazoval řidiči že může jet. K našemu údivu začala tramvaj couvat. Docouvala až na konečnou. Tam jsme se dozvěděli, že řidič z konečné zastávky vyjel dříve než měl podle jízdního řádu jet a tenhle spoj vozí řidiče do práce a tak se pro ně musel vrátit.

 

 

Z celé příhody máme dvě vzpomínky. Komu se povede, aby s ním tramvaj couvala!?

 

 

A navíc ten pán co s námi nastoupil u Plzeňky ihned usnul, a když tramvaj docouvala na konečnou, tak se probudil a vystoupil. Jistě se pak divil, kam to vlastně dojel....

 

 

 

 
Pravdivý příběh, který zásadně ovlivnil život... (Karolína Šimonovská, Dlouhá Louka, Lužany)

 

 

Před 15 lety, když jsem ještě studovala na vysoké škole, užívala jsem si studentských slev a velmi často jezdila hromadnou dopravou. Jedna taková cesta tehdy vedla tramvají s kamarádkou a tehdy ještě kamarádem ze slovanského bazénu na Bory. Cestou přistoupil starý pán, posadil se poblíž a začal konverzovat. Nejprve se zeptal kamaráda, kolik je hodin, protože pospíchá domů na večeři, čeká ho manželka, tak aby se nezlobila.

Trochu jsem se začala usmívat, čehož si pán všimnul a kamarádovi povídá:

"Však na vás už tady také čeká manželka" (tím měl na mysli mě). Kamarád začal vysvětlovat, že nejsem manželka, načež pán podotknul: "Tak tedy budoucí manželka, podívejte, jak se na vás směje..." To už mě docela rozesmálo. Dvě zastávky před konečnou pán vystoupil, my pokračovali dál.

Ale slova starého pána nám zůstala v hlavě, pána jsme označili jako kouzelného dědečka z tramvaje. Možná na základě jeho slov jsme si začli sebe více všímat, o 2 měsíce později jsme spolu začali randit a vydrželi jsme spolu dodnes. Nakonec po 10 letech došlo i na svatbu a máme spolu 2 krásné děti. A dodnes všem vyprávíme o kouzelném dědečkovi a o tom, jak jsme se seznámili...

 

 

 

Když je spěch do práce..  (Roman Janda, Plzeň)

 

 
Ráno, cestou do svého zaměstnání jsem si vybral jinou linku, než jakou jsem obvykle jezdil, a tak jsem tam zkontroloval jízdenky. Našel jsem jednoho, co ji neměl. Nebyl ochotný se jakkoli legitimovat a ani v hotovosti zaplatit a po chvilkové debatě mi ve staré čtvrti u zimního stadionu z vozu utekl a zmizel v ranní tmě.
Nehonil jsem ho, sám jsem to měl tak akorát dostat se do práce. Přešel jsem na druhou stranu, vyčkal příjezdu prvního trolejbusu a v poloprázdném voze jsem se posadil na volné dvojsedadlo. Trolejbus odhoukal nástup, zavřel dveře a zvolna se rozjel. Vzápětí znovu zastavil. Řidiči se zželelo nějakého obíhajícího opozdilce a tak jej nechal ještě nastoupit. Ale to je můj černý pasažér!
"Dobrý den! Posaďte se ke mne! Já už jsem se bál, že jste se mi někde ztratil!", halekal jsem ze svého místa na přistoupivšího. Radost z doběhlého trolejbusu jej v tu chvíli nějak přešla. Chvilku jsme, vedle sebe sedíce, licitovali, nakonec jsem jej nechal být. Ten zážitek mi dodneška stojí za víc, než za vybranou pokutu.

 

 

 

Zloději, dejte si pozor  (Anna Holá, Plzeň)

 


Toho rána jsem si na sobě nechala obzvláště záležet. Vstala jsem o hodinu dříve než obvykle, umyla a vyfoukala si vlasy, nalíčela se ve stylu Marilyn Monroe, rty obkroužila rudou rtěnkou. Oblékla si decentní kostým, ale obula o to výstřednější rudé špičaté lodičky na vysokých jehlách. Zabouchla za sebou dveře a cupitala na zastávku. Tramvaje zásadně nedobíhám. Mohla bych si ukopnout špičku střevíčků, zabořit se podpatkem do nějaké skuliny nebo bych se mohla zesměšnit, kdyby mne někdo pozoroval. A hlavně, vždycky jede za chvíli jiná. Když jsem nastoupila, byla tramvaj téměř plná. Jednou rukou jsem se držela a na vysokých botičkách téměř levitovala ve vzduchu. Po několika stanicích jízdy se za mnou rozječel dívčí hlas skoro fistulí: „ Zloděěěěj, zloděěěěj!“
Zvědavě jsem se ohlédla, co se děje a nevěřila jsem svým očím. Zloděj si vylovil v mé kabelce moji peněženku a jal se ji strkat pod bundu. Byl to reflex. Oběma rukama jsem chňapla jeho pracku a přesně mířeným kopem zasáhla jeho nejcitlivější místo. Jsem totiž absolventka kurzu sebeobrany pro ženy.
Tramvaj zastavila, ten chudák se zmítal v bolestech na zemi. Já jsem si jen vzala svoji peněženku, schovala ji do kabelky, překročila ho, vystoupila a důstojně odkráčela.

 

 

 

Rozpočitadlo    (Josef Thomayer, Domažlice)
 

 

Do tramvaje (elektriky) nastoupil mladík velmi divného, leč dnes né neobvyklého vzezření.

Byl samé tetování a piercing, takže v noci by se ho člověk snadno lekl (prostě - čert).

Po chvíli do tramvaje vstoupil revizor, načež mladík velmi rychle vozidlo opustil (vyletěl).

Pokrývku hlavy samozřejmě neměl, protože by nevynikl jeho superúčes (tedy bez klobouku).

A protože měl kalhoty "na půl žerdi" a na nohou nezavázané tenisky, tak na schodech jednu botu ztratil (to znamená bos).

Neudržel balanc a krátce přičichl k refýži (natloukl si nos).

Jestli to mělo další následky nevím (zda byla boule veliká, jako celá Afrika),

ale jasné je, že svědomí měl černé jako pravé čertovské uhlí.

 

 
 

Příběh, který se stal v tramvaji. Tehdy nastoupil i s nákupním vozíkem člověk, který během jízdy rozdával lidem nákup…         (Karla Colori, Plzeň)    

 

Na zastávce zase čekám,

až přijede tramvaj čtyřka,

najednou se hodně lekám,

řidič už otvírá dvířka.

 

Přichází sem člověk malý,

má dost velké zavazadlo.

Vozík nákupní sem valí,

teď uchopil jeho madlo.

 

Už ho zvedl, dovnitř dává,

na řidiče potom mává.

Na Košutku tramvaj míří,

člověk cestou čile hýří.

 

Z vozíku už nákup mizí,

obdaroval lidi cizí.

Zbytek pak jen v ruce nese,

tenhle člověk bydlí v lese!

 

 

 

  

Jízda na sekeru (Jaromír Jindřich, Plzeň)


Je už tomu hezkých pár let, kdy jsem byl nezaměstnaný a jel ráno na úřad práce tramvají číslo čtyři. V tramvaji, obzvláště v zadním voze, se občas dají zažít neuvěřitelné věci…

Jízda probíhala celkem normálně, když v tom… Na zastávce U Družby nastoupil do vozu jakýsi chlap v bílém plášti. V ruce třímal velkou sekeru. Očividně řezník, který nepije jenom vodu. Dopotácel se přímo ke mně.

Moc mě to nepotěšilo. Podobné exoty jsem zrovna nemiloval, nehledě na nebezpečí spočívající v jeho nablýskané sekeře.

Řezník mi vrazil sekeru do ruky a zablábolil: „Mladej, škyt, podrž mi to, já si štípnu lís…tek.“

Vzal jsem tedy jeho sekeru do ruky. Mám či nemám se jí rychle zbavit?  Poslat jí po lidech pryč a schovat před opilcem? Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, řezník dovrávoral ke strojku a svůj lístek si s obtížemi štípl.

Pak se obrátil, dopotácel se zpět ke mně, vzal si zpět svojí sekeru, podíval se na mě malýma očkama a mumlal cosi o tom, že by všichni zasloužili vzít tou sekerou po hlavě. Nevypadal však na to, že by svoji hrozbu myslel vážně.

Napadlo mne, že mezi tímhle řezníkem a prasetem není prakticky žádný rozdíl. Když jsem si představil, jak se do vepře ani netrefí, musel jsem se v tuto chvíli usmát.

Opilec se mě pak zeptal, kolik je hodin. Podíval jsem se na hodinky, na nichž bylo devět  hodin, a v naději, že řezník vystoupí, jsem mu řekl, že je už dvanáct pryč.  Řezník se ulekl: „To už je vodpoléédnee? Ale já měl zabíjet už v devět ránooo!“

Sotva tramvaj zastavila na další zastávce, začal se opilec potácet ke dveřím s napřaženou sekerou v ruce, s ostřím přímo před obličejem. Lidé před ním honem rychle ustupovali. Řezník málem vypadl ze dveří, když nastupovala jakási starší paní. Ta hned odhadla, jak se věci mají: „Ježišmarja, ten chlap to nemá ani chráněný! Co kdyby někoho zranil! I to je ňákej opilec!“ A pak si odevzdaně sedla…

A to byl platící cestující, jeden z těch rizikovějších typů. Zažil jsem už i mnohem pozitivnější opilce v tramvaji, třeba podroušeného operního pěvce zpívajícího „Santa Lucia“ na ostrůvku i ve voze, ale tenhle řezník prostě neměl konkurenci…

Flash player required!! Please install plugin here.